1. – 5. den – Kuta, Seminyak a Canggu

Mám za sebou prvních pár rozkoukávacích dnů na Bali. Dnešní report bude o našich patáliích a eskapádách se skútrem, spálených zádech, všudypřítomné vlhkosti a také o tom, za čím jsem na Bali vlastně přijel – tedy o práci a networkingu.

1.den

Let s Emirates byl v pořádku, za mě rozhodně nejlepší letecká společnost, co se týče servisu a celkové úrovně služeb. Z Prahy jsme vyrazili s mírným zpožděním, protože nám museli z křídel odstranit led. V letadle jsme narazili na Radka Gabčana (Invia) s přítelkyní; letěli na svatební cestu na Srí Lanku (svět je prostě malej).

Díky zaneseným dutinám a chřipce bylo pro mě přistání poměrně bolestivé. Pravý bubínek mi nějak nebyl schopen vyrovnávat tlak, tak to byl dost nepříjemný pocit. Přežil jsem a v Dubaji si v prostorách bočního terminálu ustlal na koberci. Osmihodinový přestup jsem tak nakonec přečkal celkem pohodlně.

Z letiště jsme vyrazili kolem 23. hodiny, venku panovala obrovská vlhkost – tak trochu jako v pračce. Člověk byl hned celý zpocený, což nebylo nic příjemného. Připomnělo mi to přivítání v Thajsku v roce 2013.

Na letišti jsme si přes Uber objednali auto k hotelu. Netušili jsme, jak velký problém bude představovat domluva na odvozu, ani jaké konflikty tady mezi taxikáři (Taksi) a Uberem vládnou. Taxikáři na nás neustále pokřikovali, že nás vezmou, a že Uber tady nemůže. Nakonec jsme ale našeho řidiče našli ukrytého na parkingu.

  1.   den

Další den nás čekalo uzdravování z jet lagu. Téměř jsme nestihli snídani, která byla formou švédských stolů a poměrně hodně bohatá. Hotel měl velký bazén i minibar. Hned vedle byla sámoška s bankomatem. Z bankomatu jsem mohl vybrat 2 500 000 rupií (tedy asi 5 000 Kč). Člověk se tu s těmi bankovkami hned cítí jako milionář. Ale peníze dost rychle mizí.

Protože mě z letu stále pobolívalo ucho a zlobily dutiny, šel jsem na doporučení kamaráda na svíčkování uší. Bylo hned vedle hotelu a tříčtvrtěhodinová seance stála kolem 80 000 rupií. Nemůžu říct, že by mi to nějak pomohlo, ale byl to zajímavý relaxační zážitek.

Dále jsme potřebovali vyřešit SIM kartu. Vzali jsme si datovou SIMku o kapacitě 7 GB od Telkomselu (jejich kiosek byl přímo v hotelu) za 150 000 rupií (čeští operátoři by se měli stydět za to, jak nás dojí).

Sám jsem vyrazil na obhlídku moře a prošel se po pláži. Pláž byla poměrně špinavá, plná vyplavených odpadků. V moři spousta surfařů. Prohodil jsem pár vět s Harrym (místní plážový prodejce) a vyrazil s ostatními na společnou večeři, na které jsme si dali místní speciality Sate (masa na špejli). Jídlo v restauracích je na tom cenově podobně jako v ČR, na ulici je dokonce levnější.

3.den

Pro tento den jsem si dal 2 úkoly: zajistit skútr a najít ubytování na další dny. Oba se podařilo vyřešit, ale cesta k jejich splnění byla dlouhá a trnitá. Asi 10 lidí vyrazilo v žabkách a tílkách před hotel s tím, že do 20 minut budeme mít skútry, půjdeme vyřešit ubytování a pracovat. Nakonec se naše sebevražedná mise trošku protáhla. Na základě Google Maps se nám nepodařilo najít dvě půjčovny skútrů. Po cestě nebylo vůbec nic (nachodili jsme pár kilometrů). Na doporučení mého kamaráda jsme si následně přivolali Uber. Když už ale byl poblíž – nebo dokonce u nás, rychle se rozjel a zmizel z dohledu. To se opakovalo vícekrát. Nechápali jsme, ale když jsme se otočili, uviděli jsme za námi velký nápis hlásající NO UBER. Šlo o nějaké stanoviště taxikářů. Ti na nás opět pořvávali, abychom se svezli s nimi.

Proč pořád bereme Uber? Je zhruba 5 až 10násobně levnější a nemusíte se s nikým dohadovat o ceně; znáte ji totiž dopředu. Na Bali funguje ještě appka Go-Jek, což je takové skútr taxi. Je velmi populární a používá se i k přepravě věcí nebo jídla.

Po cca 30 minutách jízdy jsme dorazili do cíle, někam na předměstí. Zeptal jsem se pána, který zrovna kuchal slepici, jestli ví o nějaké půjčovně poblíž. Na místě opět nic nebylo, takže naše patálie stále nekončily a my se odnikud nikam vydali po silnici. Začal jsem pociťovat příznaky spálení od slunce, zatím jsem si toho ale nevšímal. Čekal nás další Uber a cesta do nějaké velké půjčovny skútrů a motorek, kterou jsme si našli přes internet. Na místě byly (konečně) krásně vyleštěné motorky, ovšem za úplně nesmyslné ceny od 2 500 000 rupií na měsíc. Obsluze se nechtělo smlouvat, protože se evidentně jednalo o půjčovnu žijící hlavně z online rezervací.

Mezi tím nám volala další skupina, která se dopravovala druhým autem, že něco našli kousek od nás za 1 200 000 rupií na měsíc. Vyrazili jsme tedy za nimi – samozřejmě dalším Uberem. 🙂 Chvíli nám trvalo než jsme to našli, nakonec jsme ale motorky úspěšně získali (i s pojištěním za 1 600 000 rupií na měsíc). To všechno na nějakém dvorku u někoho doma. To už jsem začal pociťovat značné příznaky spálenin, únavy a nakonec i zmaru.

Mise byla nakonec úspěšná, ale místo pohodičky na 20 minut nás čekalo šestihodinové peklo, při kterém se většina osazenstva spálila (já ale držím prvenství – vypadám jako rak).

Tento den jsem zažil také první spršku, trvala krátce, o to intenzivnější ale byla a teplý déšť ani příliš neosvěžil. Na to, že je zde právě období dešťů, jsme zatím žádné nezažili.

4.den

Další den jsme konečně měli mít první plnohodnotný pracovní den. Vyrazili jsme na skútru do coworkingu LineUp Hub. Jízda na skútru, ale i celková doprava na Bali představuje kapitolu samu pro sebe. Už jsem docela vyškolený z Thajska, ale přijde mi, že na Bali je to ještě chaotičtější. Značky, přednosti nebo základní pravidla silničního provozu tu nehledejte. Vyhrává ten, kdo má větší koule a ostřejší kokty. Jezdí se tu nalevo, na semaforech (kterých mnoho není) se dlouho čeká. Většina aut jezdí po středu (na tom středovém pruhu) a mezi auty se náhodně potulují skútry.

Práce v LineUpu proběhla super, probral jsem prvních pár důležitých věcí a odbavil spoustu práce. Jedná se o třípatrovou budovu. 1 day trial stojí 50 000 rupií, internet až na jeden výpadek dobrý. Skype ale moc nefungoval. Na místě nebylo příliš plno – přece jen se jedná o nově otevřený cowork.

Poté nás čekal přesun do Semyniaku, ještě předtím jsme si ale šli načepovat benzín. Martinovi se podařilo za plnou nádrž místo uvedených 32 000 rupií zaplatit 320 000 rupií. To množství peněz docela mate. 😀

Jízda na skútru do Semyniaku byla dlouhá a náročná. Ještě jsem úplně nevyřešil, jak jezdit v tomto trafficu přes navigaci. Na hotelu proběhl poměrně dlouhý check in a na večeři jsme vyrazili do nedaleké restaurace s živou hudbou a pěkným prostředím. K jídlu jsem si dal grilovanou rybu (70 000 rupií) a mladý kokos.

5.den

Tento den jsme vyrazili do Canggu do vyhlášeného coworkingu DoJo. Místo opravdu nádherné. Taková bambusová otevřená vila s bazénem a vnitřními klimatizovanými kancelářemi.

Pokoušel jsem se chvíli pracovat venku, ale velké vedro a vlhkost mému mozku a pracovní výkonnosti příliš nesvědčí. Klimatizace v místnostech byla docela silná; na 20 stupňů. Nakonec jsme se v jedné místnosti domluvili na úpravě teploty na 23 stupňů, a to už bylo výrazně lepší. Před západem slunce jsme se zašli podívat na pláž echo beach na Canggu. Všude byl černý písek, odpadky a nedaleko byl vidět velký hnědý kouř z pálení nějakého bordelu (pravděpodobně plastů a odpadků). Všude se tu potulují zatoulaní psi ale nevypadají příliš agresivně. Na hotelu jsem s večer nechal vyprádlo za 50 000 rupií.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *