11. – 15. den – Ubud a výlety po okolí

Další pracování ale i výletování v dnešním reportu. Přeji vám příjemné počteníčko.

11.den

Tohoto dne jsme s Martinem dorazili do Outpostu, kde jsme hned u vstupu potkali několik členů naší hromadné výpravy. Ti se rozhodli, že naše pracovní centrum také vyzkouší. Nakonec se nás tu tak sešla pěkná řádka a pořádně se makalo. I přes netradičně velké problémy s internetem, kdy nám zdejší pracovník nakonec musel dávat hesla na soukromou wifi coworku (na které mimochodem běžím doteď, bez toho abych vyčerpal předplacený limit na 70 hodin), to šlo velmi dobře.

Večer jsme zašli do Warungu Biah Biah, kde jsme si objednali jídlo z listových mističek různých chutí.

12.den

Kohout mě už několik dní za sebou budí ve 4 ráno. Mají tady nějaké vykrákané kohouty. Ještě, že v mé výbavě figurují i pěnové polštářky do uší, které mi umožnily pokračovat v nerušeném spánku. Dopoledne v Outpostu probíhalo pracovně, zatímco venku vydatně pršelo. Na oběd si dávám Nasi goreng u mamky (warung Mama hned vedle coworku), ale říkám si, že už ho mám plné zuby, stejně jako ostatních balijských jídel. Dokonce se snažím i experimentovat – již několik dní mě zlobí žaludeční potíže.

Po obědě se rozhodneme pro rychlý improvizovaný výlet na Blansinga Tagenungan Waterfall. Jedná se o velký vodopád asi 30 minut jízdy na skútru, je to ovšem totální tourist trap. Na místě chtějí desetitisícový poplatek za vstup. Celý vodopád je obehnán obchody a restauracemi a dole vás čeká halda turistů. Pokud si chcete vyjít ještě nad vodopád, musíte u hodného balijského pána zaplatit dalších 10k. Na to jsem už neměl nervy a hybaj uháněl pryč.

Na doporučení našeho dvorního výletníka a milovníka turismu Jirky Krejčíka jsme vyrazili na Hidden Canyon. Z počátku se nás ochotně ujal modrohlavý Balijec s pramalou znalostí angličtiny. A tak jsme vyrazili vstříc našemu dobrodružství. Průvodce si brát nemusíte, ale je to velmi doporučované. Zná cestu a ví kudy nejlépe jít proti řece, stejně jako to, kam šlápnout na skálu (což se velice hodilo). Před námi bylo ještě několik skupinek, takže jsme se na 1. úseku docela zasekli. Už jsem začal to místo proklínat jako další tourist trap, ale naštěstí přišel úsek druhý, na který už žádná další skupinka před námi nešla. A tady to začalo být zajímavé. Procházeli jsme proti silnému toku – po kluzkých kamíncích. Občas jsem si skopl prst u nohy (chodí se na boso) o chytře nastražený kámen na dně řeky a občas zase zahučel do díry, načež se mi modrovlasý Balijec pěkně vysmál. Chvíli jsme procházeli po kluzké skále;   a ano, v 1. úseku jsem se necítil úplně sebejistě. To když asi 3 metry pode mnou byly ostré skály a já se držel za rovnou mokrou stěnu, zatímco Balijec mě ujišťoval, že je vše v cajku. 🙂 Nakonec jsme s úspěchem prošli a přes rýžové plantáže vyrazili zpět. U místní plantážnice jsme dostali okurku, kterou si doteď hýčkám. Obávám se ale, že mi na celé měsíce nevydrží jako artefakt z dobrodružství. Našemu průvodci jsme nakonec dali dobrovolný příspěvek 50 000 rupií a vyrazili zpět do Outpostu.

13.den

Na sobotu jsme si naplánovali trip za Davidem Lorinzem, který je guru přes Facebook marketing. Bylo to velmi příjemné dopoledne. David nám ukázal, kde bydli a posnídali jsme s jeho přítelkyní. Řekl nám, že to počasí je teď nějaké divné a že v létě hodně pršelo. Teď v období dešťů naopak panují velká vedra. Bydlení má na klidném místě uprostřed rýžových polí, kde se mu podařilo vychytat dokonce optiku (internet).

Poté jsme vyrazili na pečené sele ve vyhlášeném místním podniku Warung Babi Guling. Za cenu 50 000 rupií jsme dostali něco mezi zabijačkou a nasi gorengem. 🙂 Na jídle jsme dokonce náhodou potkali zbytek naší tlupy, která si evidentně libuje ve vybraných gurmánských zážitcích.

Další cesta nás zavedla do Tegalalang Rice Terrace, což jsou známé rýžové zahrady přibližně 30 minut jízdy na skútru od Ubudu. Zahrady jsou to krásné, to ano, ale jedná se o další tourist trap. Kolem zahrad je spousta obchodů a restaurací. Všude se vám snaží vnutit návštěvu kávové plantáže (pro člověka, který nemá rád kávu zkrátka perfektní zážitek. 🙂 Pokud se chcete projít po rýžových zahradách, musíte u tzv. mýtných bran zaplatit místním poplatek (5 000 rupií za osobu). Na rýžových zahradách jsem nikoho pracovat neviděl, místní nejspíš zjistili, že se jim více vyplatí vybírat nekřesťanský poplatek za vstup na rýžové políčko. V jedné fázi cesty jsme potkali starou mile vyhlížející babičku, která na nás cosi pokřikovala. Když k nám následně svým pomalým loudavým pohybem přicházela s nataženou rukou mumlajíc něco připomínající peníze, dali jsme se s Martinem na zbabělý útěk. Po několika desítkách metrů, kdy se stará bába vytratila, jsme si již užívali pohledů a pořizovali si fotky. V tu chvíli jsme z povzdáli uviděli, že se aktivní Balijka stále přibližuje. Nevzdávající se své mise získat od nás peníze vyrazila za námi. My jsme opět zrychlili krok a přeskočili několik kamenů, pod kterými byla voda. Už jsme si oddechli, že je naší noční můře konec, když jsme se otočili a bába byla téměř za námi. Vraceli jsme se po stejné cestě zpět a majitel pole nám přehradil cestu s tím, že chce znovu poplatek za vstup. To jsme odmítli a pokračovali v úprku před zombie babičkou. Nakonec jsme přežili.

Naše chrabré kroky jsme dále směřovali do chrámu Tirta empul s posvátnou vodou vyvěrající ze země. Na místě bylo nezvykle rušno a zanedlouho jsme zjistili, že většina osazenstva byli Balijci, kteří tu slavili nějaký svátek a čekali ve frontách, aby se mohli osprchovat z každého vřídla posvátné vody. U vstupu nám zdarma půjčili sarung (sukně zahalující nohy). Ve vodě jsem se opláchnul samozřejmě také a vyslovil i přání. Samotný chrámový komplex je větší a docela hezký. Východ z chrámu nás zavedl nákupní uličkou, která se lemovala snad stovky metrů a všude se nám za pár dolarů snažili vnutit různé vyřezávané věci nebo oblečení. Nu což, rád bych i něco koupil, ale musel bych ty věci mít kam dát. Když máte batůžek, máte podobná dilemata rázem vyřešena.

Večer jsme s Martinem vyrazili do veganské restaurace Akasha, kterou mu doporučil jeho kamarád z Irska. Jednalo se o mystické esoterické místo s veganskou kuchyní plné BIO lidí. Krásné prostředí, zajímavý zážitek. Později jsem se odtrhl od Martina, který zůstal na party, a vyrazil sám na vilu. Nedošlo mi, že jsem bez benzínu a nemám peníze. Naštěstí jsem si vzal svou Revolutku; kartu poslední záchrany, která umožňuje bezplatný výběr z bankomatů (rozuměj, neplatí se poplatek Revolutu, ale jen bance, z jejíhož bankomatu vybíráte, což je obvykle 50 000 – 100 000rupií). Když už jsem byl s benzínem opravdu na dně, začal mě trošku přepadat děs. Přeci jen jsem jel večer a před sebou měl značný kus cesty. Navigace mě navíc provázela prazvláštními místy bez civilizace. Když jsem uviděl bankomat, stála u něj divně vyhlížející skupinka Balijců. Když jsem uviděl jiný a zastavil, věřil jsem, že jsem zachráněn. Jenže ejhle – výběr nefungoval – Transaction Failed. Začal jsem trošku propadat panice, domů jsem to měl ještě 10 minut, tak jsem to risknul a na výpary nakonec na vilu opravdu dorazil.

14.den

Další den jsme vyrazili na dopolední Campunah ridge walk, což je krátký walk v Ubudu, který vede k restauraci s chatrčemi na vodě. Jedná se o krásné místo na procházku; s klikatou cestou a kolem je džungle. Další zastávku představoval cowork Onion collective, kde jsme networkovali se zbytkem skupiny. Na skútru cestou do Outpostu jsem si uvědomil, že už jsem v jízdě na něm dosáhl určitého levelu mistrovství (na Bali se jezdí nalevo). Původně jsem se jen táhl za auty a vdechoval smrad z výfuků. Pak jsem přešel na předjíždění zleva, což jde při kolonách, ale pokud předjíždíte v rychlosti, moc bezpečné to není (Balijci v autech moc zrcátka ani blinkry nepoužívají). Nyní už jsem na levelu předjíždění zprava, kdy vozidlo před sebou předjíždíte v rychlosti a obvykle musíte po dobu předjíždění jet v protisměru. Tam téměř vždy projíždí nějaké vozidlo. Musíte tedy vychytat tu dobu, kdy je to zrovna motorka, které nevadí, že jste v protisměru a může vám uhnout. Celkově je jízda na skútru po Bali docela adrenalinovým zážitkem. Ale pomalost aut/náklaďáků a busů vás vycepuje k mistrovství ve velmi krátkém čase. Je ale potřeba být opravdu obezřetný.

Večer jsem si ještě vybral z bankomatu (tentokrát Revolutka zafungovala) a vybral 5 000 0000 rupií, což je v přepočtu asi 10 000 Kč. Nicméně jsem se cítil jako opravdový milionář. Každý je na Bali vlastně milionář. :). Večer jsme vyrazili za skupinkou, která se od nás následně oddělí a bude pokračovat v honbě za vyhlášenými žebírky. Po cestě zpět z večeře jsme projížděli zapadlou uličkou spolu se smečkou psů. Jeden pes se odtrhl a začal mě pronásledovat, dokonce mě chvíli i dobíhal. Byl to nepříjemný pocit. Být pokousán psem na Bali se vzteklinou by si nepřál asi nikdo.

15.den

Další den se nesl v pracovním duchu. Vyrazili jsme pouze na oběd do blízké italské restaurace. Těstoviny žádná sláva. Celé odpoledne propršelo a večer jsme jen na vile pokecali se zdejším Australanem. Vyprávěl nám o svých cestách a o tom, jak pracuje jako osobní leader několika bohatých klientů. Pravděpodobně díky období dešťů je tady velké množství komárů a jejich štípance jsou dost bolestivé a natékají. Na Bali není malárie, ale je zde výskyt horečky Dengue, která se prý podobá silnější chřipce. Dengue šíří právě moskyti a když ji dostanete podruhé, je její průběh mnohem silnější a virus může být nebezpečný.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *