16. – 21. den – Mt. Agung a Gili Air

Dalších 5 dnů do kterých se vešel ten nejnáročnější výstup na horu, jaký jsem kdy absolvoval a také odpočinek na ostrovech Gili s želvami. Přeji příjemné počtení 🙂

16.den

Po práci v Outpostu jsme se rozhodli vyrazit na jógu. Ubud je vyhlášený právě pro svá jogínská centra. Centrum u Outpostu nabízí jógu také, ale většinou pouze brzo zrána – a to jsme docela pochopitelně nikdy nestíhali. Martin proto našel jiné centrum, do kterého jsme ale museli vyrazit přec celý Ubud. Vinou velmi značného značení jsme na místo dorazili pozdě. Cena ve výši 120 000 rupií také nebyla právě nejlidovější, řekli jsme si ale, že to prostě musíme vyzkoušet. Místo to bylo opravdu krásné; s otevřenými okny a vyhlídkou na džungli. Bohužel jsme natrefili pouze na nějakou meditační jógu, které spočívala v tom, že jsme leželi a Balijec nám lámanou angličtinou říkal, co si máme představovat a jak uvolňovat své tělo. Mezitím mě začali žrát komáři, až to nebylo dvakrát nejpříjemnější. Ležel jsem hned vedle okna, a i když jsem byl přikrytý dekou, odnesl jsem si pěknou řádku štípanců. Po tomto komářím masakru jsme se vydali spravit si chuť na místí balijskou masáž. Po cestě jsme narazili asi na asi kilometrový průvod Balijců, kteří zde slavili nějaký svátek. Průvod byl plný domorodých obyvatel ve slavnostních šatech, kteří nosili různé sochy a masky. Po cca 20 minutách čekání v koloně jsme konečně dorazili do masážního salónu. Vybral jsem si masáž hlavy a šíje. Paní se věnovala hlavě asi 5 minut čistého času (cena 50 000 rupií), takže jsem příliš nadšen nebyl.  Večer jsme si u Nyoman za 650 000 rupií zabookovali tour na Mt Agung, což je nejvyšší balijská hora. V ceně byl profesionální anglicky mluvící průvodce, snídaně a odvoz k hoře autem. O hoře jsme si dopředu také něco pozjišťovali, abychom nevyrazili úplně naslepo. Vedou tam dvě cesty; ta méně náročná nevede až na vrchol, ale jen na vyhlídku pod ním. Je zde ale možnost chůze pro hřebenu a následný drsný výstup na horu. Vybrali jsme si raději tu jednodušší cestu, která měla trvat kolem 6 hodin. Všechny přečtené články mluvily o tom, že je to cesta velmi náročná a nedoporučuje se chodit, když je po dešti. Stejně jako v měsících leden a únor; ty jsou prý pro výšlap vůbec nejhorší možné. Řekl jsem si ale, že právě proto je to ještě větší výzva a musíme do toho jít. Mám za sebou už nějaké výstupy, tak mě přeci jen tak něco nezaskočí. Nebo snad ano?

17.den

Další den jsme dopoledne vyrazili na doporučený vodopád Tibumana, který není vůbec turistický a je možné se v něm i vykoupat. Na místě byly jen dvě ženské, které brzo odešly a my se tak mohli osvěžit a vyfotit pár povedených fotek. Vodopád krásný, voda osvěžující. Po cestě zpět do coworku jsme se stavili ve warungu 9, což je takový bio warung, kde jsou vegetariánská jídla všeho druhu. Jedná se o samoobsluhu; naberete si podle sebe a zaplatíte podle toho, jak uznáte za vhodné. Jídlo bylo velmi dobré a po dlouhé době jsem se i najedl (balijské porce jsou totiž velmi malé). Celé odpoledne byl velmi silný déšť, což pro noční výstup nenaznačovalo nic dobrého. Ptali jsme se, zda se bude výstup konat i za špatného počasí a byli jsme ujištěni, že náš průvodce je profík každým coulem a pokud bude špatné počasí, určitě se výstup odloží. Nic nemohlo být dál od pravdy.

18.den – Agung

Protože jsem dorazil na vilu docela pozdě a byl vyčerpaný z celodenní práce a dopoledního vodopádu, dal jsem si jen rychlou večeři (jogurt a sladké pečivo) následovanou padesátiminutovým šlofíkem. V 23:30 nás měl vyzvednout řidič – sraz dole před vilou. Nebylo mi úplně dobře, motala se mi hlava a měl jsem křeče v břiše. Taky jsem nebyl ani dostatečně odpočatý. Trošku jsem holt podcenil přípravu na výkon. Nedalo se nic dělat, nebylo cesty zpět a přece to nevzdám, že? S řidičem jsme vyrazili směr „basecamp” pro výstup na horu, kde nám byl přidělen Balijec s pramalou znalostí angličtiny. Půjčil mi čelovku a vyrazili jsme podél chrámu. S Martinem jsme si mysleli, že je to jen nějaký převozník, který nás napojí k nějaké další skupince s profesionálním průvodcem se znalostí angličtiny, který nám následně vše vysvětlí a představí. Tak jak bylo slibováno v brožurce:) Když jsme začali strmě stoupat dovrchu po bahenní cestičce lesem, začalo nám docházet, že právě toto je náš průvodce. Žádní další lidé s námi ve skupince nešli a začalo pravé peklo. Asi 1/3 cesty vedla lesem. Cesta to byla strmá, bahnitá, plná kořenů a občasných nastražených kamenů. Náš průvodce prostě šel a žádnou safety instruktáž jsme neviděli ani z rychlíku. Asi nebyla potřeba. 🙂 Když to bylo nutné, zatavili jsme a upozornili průvodce, který šel jako stroj a k tomu ještě velmi nalehko a bez kvalitní obuvi nebo oblečení. Když jsme konečně opustili les a celý zpocení se dotazovali, jak jsme na tom, byli jsme upozorněni, že před sebou máme ještě nejméně 2 hodiny. Cítil jsem se mizerně, bolelo mě břicho, zmocňovala se mě únava způsobená absencí energie a to nejhorší mělo teprve přijít.

 

Po ostré lesní části přišla na řadu kamenitá cesta, na které člověk v černočerné tmě vidí při cestě nahoru jen metr před sebe a to ještě jen díky čelovce. Kdybych věděl, co je ještě přede mnou, pravděpodobně by se mi rozklepala kolena a otočil bych to. Ale blažená nevědomost vás udržuje v chodu. Počasí se začalo rychle zatahovat a zhoršovat; s každým výškovým metrem se ochlazovalo a tvořily se občasné mlhy. Když se průvodce sám od sebe zastavil, věděli jsme s Martinem, že je zle a že nás nejspíše čeká to nejkrkolomnější stoupání po mokrých kluzkých skalách – jako po žebříku. Občas jsem se odvážil podívat za sebe nebo kousek na stranu. Docela se mi tehdy zatajoval dech při pohledu do nekonečné prázdnoty. Kdyby tady člověk uklouzl, pravděpodobně by se pěkných pár desítek metrů nezastavil. Raději nemyslet. Začalo mi být čím dál hůř od žaludku a věděl jsem, že pokud si neodskočím právě na této posvátné hoře, bude zle.

Nakonec se vše povedlo podle plánu, a já se mohl pustit do druhé fáze výstupu. Zeptal jsem se trošku nedůvěřivě, kolik toho ještě máme před sebou. Nato guide jen suše odpověděl, že hodinu a 40 minut a že jsme „too slow“. 🙂 Tak jsme s vypětím veškerých sil zaťali zuby a chytili se za robotický pohyb našeho průvodce. Když bylo potřeba, zastavili jsme (asi potřeba každých 10 minut) a průvodce mezitím vždy zavřel oči a spal, dokud jsme nepopadli dech. Docela obdivuju, že byl schopen v takových pozicích usnout. Čím jsme byli výše, tím více houstla mlha a stejně tak rychle se zhoršovala cesta. Jednu chvíli to už byl pouze klasický šplh po mokré skále bez jištění; tedy s možností pěkného poletu dolů, kdyby vám podklouzla noha nebo ruka, kterou jste se museli usilovně držet. Poslední 1/4 cesty jsme už v podstatě šli jen po čtyřech. Žádné zábrany, žádná cesta, žádné jištění – jen holá skála a průvodce v teniskách, který ovšem bez známky únavy pokračuje jako robot.

Když jsme dorazili na vrchol, nemohl jsem tomu uvěřit, ale hned potom jsme si uvědomili, že jsme šli tu náročnější cestu až nahoru – na úplný vrchol, kterou jsme původně jít vůbec nechtěli. :-D. Hora nám dovolila ji vyjít, celých 3 170 m.

Dorazili jsme o 40 minut dřív, než měl přijít úsvit. Celý vrchol byl v mlžném oparu a velmi silně foukalo. Oblečení jsem měl zevnitř propocené a zvenku zase mokré. A to nás mělo čekat 40 minut čekání na místě. Tady bych našemu průvodci za to jeho „too slow“ nejradši nafackoval. Za několik desítek minut přišla další skupinka 2 lidí a s nimi průvodce, který vypadal výrazně profesionálněji.

Staral se o bezpečnost a komunikoval se svými svěřenci velmi dobrou angličtinou. Náš průvodce nám nakonec uvařil čaj, který chutnal, jako kdyby ho nabral v kaluži před námi. Po východu slunce, který nebyl vidět, jsme vyrazili na cestu zpět. V článcích jsme se dočetli, že sestup je ještě horší a nebezpečnější, než cesta nahoru. Hlavně když je mokro (což bylo). Abych to zkrátil, cesta zpět byla opravdu šílená, několikrát jsem uklouzl po strmých skalách, na pár místech jsem nemohl ani uvěřit, že jsme se za tmy byli schopni vůbec dostat nahoru. Nakonec se nám počasí na chvíli vyjasnilo a tak jsme mohli udělat několik velmi povedených záběrů. Ještě před vstupem do poslední třetiny jsem byl už na totálním fyzickém dně a začal jsem si zpívat, abych se z toho všeho nezbláznil. Cesta lesem byla opravdu dlouhá.

Cesta utíkala velmi pomalu; hlavně poslední část v lese, když už jsme viděli obydlí, ale nakonec se ukázalo, že to byla jen fata morgána v podobě listí nebo stromů. Za 8,5 hodiny jsme došli konečně dolů a melancholické pocity se mísily s naprostým vyčerpáním. Martin konstatoval, že život se zkrátka dělí na to před Agungem a to po Agungu. Já bych k tomu jen dodal, že pokud se budu někdy v životě cítit hrozně, můžu si vzpomenout na Agung a bude mi rázem mnohem lépe. Vylezl jsem Grand Canyon, hory na Islandu, Švýcarsku, Austrálii nebo třeba Fudži ale nic se ani vzdáleně nepodobalo peklu, které jsme právě absolvovali. Určitě to nebylo jen samotným trailem, ale i kombinací únavy, bolesti břicha nebo špatného počasí. Za tuto zkušenost jsem ale neskutečně rád a představuje přesně to, co miluju na cestování. Posunovat své hranice a limity. Každá podobná zkušenost mě duševně velice posílí.

Cesta zpět autem trvala 2 hodiny. Po velmi špatné silnic s náš řidič se většinu jízdy táhl za pomalými náklaďáky, k tomu všemu v autě panovalo nesnesitelné teplo. Vrátili jsme se kolem 11 zpět na vilu, ihned jsem ulehl a spal do 13:00, kdy jsme se z ubytování museli odhlásit a přemístit se na jiné místo – do Gardenview cottage. Přesun to byl náročný, ale hned po ubytování jsem lehl do postele a spal od 15:00 až do 8:00. Byl to jeden z nejdelších spánků v životě (17 hodin) a mé tělo ho nutně potřebovalo pro veškerou regeneraci.

19.den

Další den jsme se postupně vraceli mezi živé bytosti a vyrazili na poslední pracovní den do Outpostu. Potkali jsme Australana z předchozí vily, který měl něco s nohou a řekl nám, že při odbočování na skútru doprava jej srazil jiný skútr. Takže teď nemůže skoro chodit. Odpoledne jsme vyrazili do Padangbai, kde nás čekala loď do Gili Air (ostrov který jsme si vybrali pro víkendovou regeneraci). Po téměř hodinové cestě na motorce člověk potká spoustu kuriozit, jako předjíždění 2 aut přes plnou, jízdu motorek do protisměru ale také celou čtyřčlennou rodinu na jednom skútru nebo dokonce skútr naložený tolika věcmi, že vyčnívá do šířky jako auto. Balijci používají skútr jako takový náklaďák a stejně tak používají i vlastní hlavu. Obzvláště ženy jsou schopny na hlavě unést obrovské množství věcí. Je to pro mě záhada jak mohou takové objemy vyvažovat bez sebemenšího zaváhání nebo pádu.

Dorazili jsme do Padangbai a začala naše mise hledání nejlevnějších lístků na Gili. Od zbytku skupiny jsme měli informace, že se lístky dají koupit za 240 000 rupií. Vyrazili jsme s motorkami do přístavu, kde si nás odchytl místní a snažil se nám udat lístek za 700 000 rupií s tím, že musíme honem honem, že to za chvíli jede. Věděli jsme, že máme ještě cca hodinu času, protože odjezd lodí je kolem 13. hodiny. Pána, který tu pracoval, jsme ignorovali a šli se zeptat do nějaké oficiální kanceláře. Přišli jsme na místo, kde nebylo žádné okénko, zašel jsem k nějakému pánovi do kanceláře a tem ně vyhodil s tím, že toto je pouze ferry a ne nějaká speed boat. Pánové se na nás začali sbíhat ze všech stran, protože viděli turisty v nesnázích. Radili nám, že tam máme nechat za parkovací poplatek naše skútry a vyrazit přes velmi těsnou uličku za nimi, že nás zavedou do kanceláře.

Přišli jsme do kanceláře, která nevypadala ani trochu oficiálně, ale působila důvěryhodněji než vše, co jsme po cestě viděli. Venku byla cedulka hlásající cenu 200K za jednosměrnou jízdenku lodí na Gili Air. Říkali jsme si, že jsme snad zachránění. Pán na nás ale vytasil cenu 800 000 s tím, že ta cena venku neplatí a je to jen za pomalou loď a to ještě pouze ráno. Začalo nám docházet, že s námi zase chce někdo vytřít podlahu a tak jsme přešli do protiútoku. V žádném případě tolik nedáme, máme kamarády, kteří koupili lístky za 500K a to ke všemu zpáteční. Pán říkal, že to není možné a trval na své ceně. Když jsem začal volat ostatním, začal ale pomalu měknout a snižovat cenu. Nakonec ji snížil na 600 000, ale níž už jít nechtěl. Unaven smlouváním a tím, jak se nás tady snaží všichni odrbat, jsem řekl, že už na to nemám nervy a vezmeme to. Vyrazili jsme tedy na fastboat a po cestě zjistili od jiného turisty, že zaplatil za zpáteční jízdenku 500k spolu s odvozem z Ubudu.  Tento neprůhledný systém různých cen a smlouvání opravdu nenávidím.

Po cestě na ostrov jsme měli zastávku na Gili travanga. Dostali jsme echo, že je to turistický party ostrov a tomu jsme se chtěli vyhnout. U břehu opravdu byly haldy lidí, převážně mladých turistů. Většina lidí z naší lodi vystupovala právě zde. My jsme ale pokračovali dále na Gili Air. Což je nejmenší že 3 ostrovů (Travangan – party, Meno – líbánky, Air – pohoda). Po výstupu z lodi jsme si všimli všudypřítomných povozů s koňmi, které tu slouží jako taxi. Na ostrově panuje zákaz motorek (pouze skútry a kola s elektropohonem). Díky tomu je ostrov výrazně klidnější a méně hlučný. Souostroví Gili patří pod muslimský Lombok. Na místě nevidíte žádné lidi v šátcích nebo nějaké šílené zákazy, které z muslimských zemí pravděpodobné znáte. Po ubytování jsme vyrazili za trojicí affiláků a jedním markeťákem, kteří zde už pobývali týden. Air se jim evidentně zalíbil a určitě má něco do sebe. Pro milovníky relaxu, pláží (oproti Bali jsou zde poměrně čisté), šnorchlování a potápění je to ráj na zemi. S internetem to tady ale moc valné není. Signál je tu ale 4G, takže se případně dá pracovat z hotspotu. S kluky jsme si dali večeři a pokec. Doporučili nám zejména šnorchlovací výlet.

20.den

V 5 ráno nás zbudila muslimská modlitba z rozhlasu, což nebylo nic příjemného. Martin zahlásil, že se nediví, že se ti lidi odpalují, pokud je tahle hrůza každé ráno budí. Já jsem si vzpomněl, že podobné to bylo v Turecku. Zajímavé ale je, že na Air jsme neviděli žádnou mešitu, byly zde pouze tyto ranní modlitby z rozhlasu, které nás deptaly pouze 2 rána – naštěstí. 🙂

Vyrazili jsme si zarezervovat výlet na dnešní den, ale zjistili jsme, že se musí bookovat den předem a že na dnešek už není v public boat pro cca 12 lidí volno. To nás trošku mrzelo, protože další den bychom šnorchlování pravděpodobně už nestihli. Ale byla nám nabídnuta možnost soukromé lodi pouze pro nás – za 800 000 rupií (400K na jednoho). Kluci nám říkali, že měli také soukromou loď pro větší skupinu za 1 200 000 rupií. Cena se nám zdála dobrá a tak jsme si řekli, že jdeme do toho a budeme to mít alespoň privátní. Vyrazili jsme k Gili Travangan, kde je nejlepší viditelnost ve vodě a vyskytují se zde karety obrovské. Viděli jsme několik velkých želv a byl to úžasný zážitek; nikdy dříve jsem želvy v moři neviděl. Pak nás čekalo šnorchlování mezi korály plných ryb. Korály jsou zde určitě pěknější a barevnější, než ty v Austrálii. Nicméně jde poznat, že zde korály rychle umírají a hodně z nich už bylo tmavých a mrtvých. Za pár let dost možná dopadnou jako na Velkém bariérovém útesu v Austrálii, kde je to velký problém. Na Gili meno jsme si dali výborný oběd a vyrazili zpět na hotel. Ihned po příjezdu na pevninu začalo poměrně hustě pršet a to až do rána druhého dne.

21.den

Poslední den na Gili jsme se rozhodli pro obchůzku celého ostrova. Gili je malý ostrůvek a můžete jej obejít za cca hodinu svižnější chůze. My jsme šli pomaleji podél pobřeží, sbírali různé škeble a také nakupovali suvenýry pro naše blízké. Poté jsme nastoupili do fastboatu a čekala nás superrychlá jízda zpět na Bali. Vlny byly díky bouřkám hodně velké a chvílemi jsme letěli přes obří exempláře a to s celou lodí vzduchem. Připadal jsem si trošku jako na horské dráze. Po cestě ke břehu jsem viděl mocný Mt. Atung, jehož vrcholek byl opět zahalen v husté mlze.

Přemístili jsme se do cca 40 minut vzdáleného městečka Karangasem na východu, které využijeme pro start naší okružní jízdy po Bali. Na večeři jsme vyrazili do lokálního warungu, kde jsme seděli v podstatě někomu doma v obýváku.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *