22. – 24. den – sever Bali

Návštěva hornatého a chladného severu Bali. Šnorchlování u potopené lodi, skoky do vodopádů nebo největší vodopád Bali. To pravé neturistické Bali je mimo civilizaci:)

22.den

Ráno jsme za nepříliš pěkného počasí vyrazili ven a zamířili se podívat k moři. Černá, kamenitá a špatně přístupná pláž nás ovšem příliš nezaujala. Na Google Maps jsem si ale všiml, že pár set metrů od nás leží lokální čokoládovna Uforia. Jakmile jsme dorazili na místo, dostali jsme krátkou ochutnávku různých čokolád (nejvíce zaujala čokoláda s kešu a solí). Poté následovala ukázka výrobního procesu této malé domácí firmy (čokoládu dělají jen dvakrát týdně, vždy jednu konkrétní příchuť).

Posíleni sladkým jsme vyrazili směrem na Taman Water Palace, což je rozsáhlý areál, v jehož středu se tyčí majestátní palác. Kolem jsou vodní nádrže a vše je možné sledovat z výšky. Vstup byl ale za poměrně vysokou částku; 50 000 rupií. Hned vedle byl warung s dobrým jídlem. Vydali jsme se na další místo a trošku jsem díky špatnému odbočení zabloudil mezi místní uličky. Balijci na nás koukali jako na zjevení a my si jen tak bloudili a narazili na nějaký další průvod. Asi nějaká oslava nebo svátek. Přijde mi, že se tu v jednom kuse něco slaví. 🙂

Další památkou, kterou jsme měli v plánu navštívit, byl vodní komplex Tirta Cangga. Známý areál s vodními nádržemi plných koi kaprů a také s malebnými schůdky na vodě. Vstup 20 000 rupií. Počasí se začalo hodně rychle horšit a my jsme zapluli do poměrně luxusně vyhlížející restaurace, kde jsem poprvé ochutnal rybu Mahi Mahi. Snažili jsme se také vybrat (neúspěšně) z bankomatu, který odmítl obě naše karty. Dochází nám peníze – máme posledních pár stovek tisíc rupií (což není právě moc).

Když déšť trošku utichl, vydali jsme se na našich dvoukolkách vstříc dvouhodinovému přesunu na sever. Přibližně po 30 minutách jízdy jsme ale narazili na neprostupnou deštivou hradbu. I když jsem si konečně koupil super cool zlatou pláštěnku, nic nepomáhalo. Navíc se začalo stmívat a tak jsme se rozhodli, že na místě, kde jsme zastavili pro nabrání dechu a které bylo náhodou i hotelovým zařízením, se ubytujeme. Jen tak náhodou jsme zjistili, že jsme ve městě Tulabnen. To je vyhlášeno tím, že zde najdete vrak americké lodi Liberty. Toto místo je prý rájem pro všechny potápěče.

23.den

Na cestování miluji právě tyhle náhodné zastávky a objevy. Nemám rád pevné itineráře a cestování naplánované den po dni. Rád bloudím nebo upravuji plán podle aktuální nálady a rozpoložení. A právě šnorchlování u vraku lodi Liberty se nám na dopoledne jevilo jako skvělý program. Na hotelu jsme si půjčili ploutve, šnorchl a brýle – vše za 25 000 rupií. Potkali jsme spoustu potápěčů a nakonec úspěšně doplavali k lodi. Po cestě bylo vidět spoustu různých druhů ryb. Loď je obrostlá různými korály, při šnorchlování jde vidět pouze její horní část (asi příď) a kolem je obrovské  množství pestrobarevných rybek. Pod námi v hloubce procházeli loď potápěči a my je sledovali zvrchu a blbnuli s GoPro kamerou. Snad z toho něco bude, těšte se na video. 🙂

Odpoledne začalo docela silně pršet a když ani po 45 minutách déšť neustával, tak jsme si řekli, že prostě vyrazíme. Jeli jsme asi hodinu v prudkém dešti. Při rychlosti nad 50 km/h už začali kapky docela řezat do obličeje. Brýle se mi neustále rosily a občas i mlžily. Zajímavý zážitek. Takový adrenalinový. 😀

Když přestalo pršet, začal jsem si opět všímat i okolí. A uviděl jsem docela zajímavé místo – Art Zoo kousek od cesty se stovkami uměleckých děl Američana, který tu žije již 40 let. Obrazy, sochy, trička a různé těžko definovatelné věci v podobném artovém stylu. Když jsme dorazili do města Singaraja na severu, příliš nadšení jsme ale nebyli. Špinavé páchnoucí město a v něm nic zajímavého. Věděli jsme, že tady přespávat chtít nebudeme a tak jsme po obědě ve warungu Macan, který působil velmi lokálně a menu měl pouze v balijštině (vůbec poprvé, co jsme neměli menu v angličtině), jsme vyrazili vstříc našemu novému domovu na 1 noc – Uma Tua Retreat. Je to místo v horách, které si rozhodně budu pamatovat. Příjezd je po hodně strmé rozbité cestičce, kterou jedete v kuse přibližně 2 km – stále do kopce.

Přijeli jsme do komplexu, který se teprve dostavoval. Na místě byli jen nějací 2 kluci, kteří zde přišli chillovat a nikdo jiný. Nemohli jsme najít žádnou recepci a na telefon nikdo nereagoval. Začal jsem být trošku nervozní, že budeme muset začít hledat jiné ubytování. Lokálové se nám snažili pomoci, ale s angličtinou to tu nebylo moc valné. Navíc se blížila bouře. Tak mě napadla geniální myšlenka. Vyjedeme co nejvýše na kopec a porozhlédneme se, co tu je vše pěkného a pak se zkusíme vrátit před tím než začne bouře. Třeba už na místě někdo bude a vše se vyřeší samo. 🙂 Vyrazili jsme tedy nahoru a uviděli krásné pohledy na rýžové pole a Bali nedotčené turismem. Stačí vyrazit do hor trošku dál od turistických taháků a poznáte úplně jiné Bali. Tady se mi líbilo. Když jsme dorazili zpět, kupodivu už byl na místě nějaký hlídač, který neuměl slovo anglicky, ale po pár telefonátech nás ubytoval a my byli zachráněni.

24.den

Kluci ze včerejška nám doporučili místní specialitu a to Aling Aling Waterfall. Nevěděli jsme moc o co půjde, tak jsme zvědaví přijeli na místo, kde jsme zaplatili 125 000 rupií za osobu a následoval výlet k vodopádům s průvodcem. Začalo to nevinně. Přišli jsme k Aling Aling vodopádu, udělali si standardně fotky a říkali si, že to už asi bude ono. Při další zastávce nám náš průvodce dal záchranné vesty a tady mi došlo, že nás asi čeká nějaký ten adrenalinek. 🙂 A správně. Vyšli jsme na první vodopád (i s GoPro kamerou) a sedli si do přírodní skluzavky a proletěli si 5 metrů do divoké řeky. Poté jsme si udělali 5 a 10-metrový skok do vody. Dlouho jsem neměl v žilách tak napumpovaný adrenalin. Rozhodně doporučuji navštívit. Mimo nás tam byl už jen jeden čínský pár.

Poté jsme vyrazili na oběd do stylové restaurace přímo u džungle. Ceny poměrně vysoké, ale prostředí pěkné – houpačky, sítě, pohoda. Co mě ale překvapilo byl fakt, jak můžou z jedné kuchyně pocházet jídla tak diametrálně odlišná. Martin si dal ověřený nasi goreng a džus z dragon fruit a říkal, že vůbec to nejlepší, co tady měl. Já si dal žebírka a jahodový džus a můžu říct, že šlo o suverénně nejhorší jídlo a pití za celou dobu tady.

Další zastávka směřovala k největším balijským vodopádům – Sekumpul Waterfall. Cesta to byla krkolomná, vedoucí po horských serpentinách. Na místo jsme dorazili přibližně po hodině jízdy; na našich přehřívajících se skútrech. Co mě dostalo, byla zima, která panovala nahoře. Tyto vodopády také nejsou moc turisticky provařené a vede k nim cestička přes obydlenou lokalitu. Většina těch, kdo tu žijí, něco prodává – nejčastěji kávu, koření a jídlo. Cena 50 000 rupií byla ovšem docela vysoká. Navíc pán prodávající lístky neměl ani žádnou ceduli s cenou lístku a vypadalo to, že si cenu prostě vycucl z prstu. Ale co naděláte.

Následně jsme sešli až dolů k opravdu nádhernému a monstróznímu vodopádu. To abychom pak vyrazili zpět po strmých schodech. U prvního stavení jsme si dali krátkou přestávku a nakoupili výborné banánové pancakes, batátové lupínky a odporný smradlavý durian. Hned jsem si připomněl chuť této zvláštní asijské pochoutky z Thajska. Po nasednutí na motorku se v okamžiku opět silně rozpršelo. Taková naše klasika, předchozí den už nás to potkalo, tak jsme se cítili předchozím zážitkem posilněni. Musím říct, že tento déšť byl mnohem silnější a v kombinaci s úzkými horskými serpentinami, zimou a silným větrem to byl zážitek par excellence. Asi po hodině přestalo pršet a následovala 1,5-hodinová cesta do Ubudu. Tam jsme vše zakončili v našem oblíbeném Outpostu (odkud teď i píšu tento report).

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *