6 – 10. den – Výlet a Ubud

Po náročném seznámení s Bali přináším report plný fotek z 1. výletu a také přesun a pracovní režim v městečku Ubud. Přeji příjemné čtení.

6. den

Na sobotu byl naplánovaný první hromadný výlet. Naším průvodcem a plánovačem se stal Jirka Krejčík, kterého mimochodem pasuji na dvorního výletníka zájezdu. Cesta nás zavedla do Taman Ayun Temple, což je proslulý hinduistický chrám obklopený vodním příkopem. Zdejší stavby mají střechy specificky strukturované do výšky. Balijci jsou ostatně velice šikovní stavaři a precizní umělci – všude jsou k vidění sochy s mnoha detaily. Při vstupu do chrámu mě zaujala odlišná cena pro domestic a international. Turisté zde platí 2x více než Balijci. To by mě zajímalo, co by na to řekli úředníci v EU. 🙂

Po cestě jsem si všiml klasického warungu (bistra na ulici), kde jedli lidé a hned vedle na vajíčkách pobíhala myš. Zvláštní je, že mě to už ani moc nepřekvapilo. 🙂 Dále jsme se hromadně přemístili do Monkey Forestu Alas Kedaton – kde jsme nakrmili opičky, udělali si pár fotek s kaloněm malajským a podrželi si krajtu.

Dále nás dvorní výletník Jirka zavedl na místo s „krásnou pláži a zajímavými kameny“, namísto toho jsme ale viděli špinavou černou pláž a velmi zvláštně vyhlížející Balijce. Jirka prohlásil, že se spletl a „krásná pláž se zajímavými kameny“ je o kousek dále. Vydali jsme se tedy po rozbité silnici, která připomínala naše polňačky (ale horší) a dokonce jsme ještě zaplatili 20 000 rupií za vstup k pláži. Na místo jsme dorazili, ale čekalo nás v podstatě to samé,co minule – akorát zde bylo ještě více domorodců. Nakonec jsme zjistili, že i v tomto případě se dvorní výletník spletl a návštěvu „krásné pláže se zajímavými kameny“ jsme vzdali a vydali se do chrámového komplexu Pura Batu Bolong.

Protože jsme chtěli hromadný příjezd trošku uspíšit, role dalšího navigátora jsem se zhostil já. Pravděpodobně to nebyl moc dobrý nápad. i když jsem jel podle navigace. Dostali jsme se na úzkou cestičku mezi rýžovými poli a malebný výlet s krásnými pohledy se proměnil v boj o holý život. Dalo nám zabrat udržet se na cestě dost na to, abychom nevyjeli do okolních políček. Uhýbali jsme místním rýžovým pracovníkům a nakonec se dostali ke vstupu do komplexu. Tam jsme zjistili, že na místo se dá dostat i po cestě. Nicméně Google nás zavedl do klasické pasti na turisty (má pravděpodobně zmapované trasy místních). Pokud vás na Bali Google někam zavede, pokuste se ho bezhlavě neposlouchat a přemýšlejte o tom, že k danému místu může existovat i přijatelnější cesta. Vstup do chrámů stál mimochodem 60 000 rupií.

Chrámový komplex se rozprostírá na pobřeží a na stejném místě naleznete i profláknuté místo Tanah Lot, což je takový chrám na skále, kde stojí turisté frontu. Řekli jsme si, že večer zakončíme kýčovitým západem slunce u Tanah Lot a večeří. Po cestě jsme narazili na kavárnu s cibetkovou kávou a ležícími cibetkami na stole. Kávu nepiji, takže cibetkové bobky jsem oželel. Západ slunce se nám díky oblačnosti a blížící se bouři spatřit nepodařilo, vyrazili jsme tedy večerní cestou zpět. Už několik lidí nás upozorňovalo, abychom si na skútrech ve všudypřítomných kolonách dáváme pozor, často sem totiž přiběhnou zloději a tahají z batohů a kapes cennosti. Cesty jsou tu místy poměrně hodně rozbité a kolony se tvoří v průběhu dne téměř neustále. Nejlepší je, když vás večer potká skútr v protisměru a bez světel. Předjíždění v protisměru klidně přes 2 plné je tady národním sportem.

7. den

Další den nás čekal přesun do města Ubud. Poledne obecně není moc dobrý čas pro přesun kamkoliv (i když bych rád věděl, jaká hodina je vlastně ideální). Tvoří se kolony a hlavně jsme byli v Ubudu totálně zasekaní díky autobusům a autům, které vyjížděly z rezortů a hotelů. Od skupinky jsme se s Martinem oddělili s tím, že půjdeme na vlastní pěst mimo společné vily. Objednali jsme si na první noc bungalov v centru pro 2 za 300 Kč na noc – a to i se snídaní. Jednalo se o nejlevnější ubytování, ve kterém jsem kdy byl. Snídaně i spaní super.

Dále jsme vyrazili na průzkum 3 místních coworkingů, abychom se mohli rozhodnout, kde zakotvíme a uděláme si svou balijskou pracovní kancelář. Nejdříve jsme šli do Hubudu, což je docela rušné místo á la Dojo (v Canggu). Ceník 800 000 rupií za 30 hodin nebo 1 500 000  za 50 hodin nás příliš nezaujal. Navíc klimatizovaná místa, která nutně potřebujeme alespoň k částečnému pracovnímu výkonu, byla omezená (stejně jako v Dojo). Tak jsme pokračovali do hippie coworku Onion Collective. Jedná se o cool místo s barem, jídlem a bazénem se skluzavkou. Platba coworku je dobrovolná, internet občas vypadává, židle na dlouhodobou práci nic moc. Poslední destinací byl cowork Outpost, ke kterému vede tajná cesta kolem místního vyhlášeného Monkey Forestu. Místo nás zaujalo obrovským klimatizovaným prostorem. Uvítal nás sám majitel coworku, který zde funguje necelý rok. Cena byla o něco lepší než v Hubudu; 590 000rupií za 25 hodin, 1 560 000rupií za 70 hodin a neomezený vstup na měsíc za 3 000 000rupií. My jsme zvolili variantu se 70 hodinami, protože tu budeme pravděpodobně jen 10 dnů. Jedná se o místo, kde se mi konečně daří udržet fokus na práci. Lidé vás tady moc neotravují, networkingů tu moc nejede, což mi vyhovuje. 🙂 BTW všechny 3 coworking spacy jsme obešli pěšky, vzdálenosti tu nejsou velké, ale to dusno v kombinaci s absencí chodníků člověka docela vyčerpává.

8.den

Další den nás čekal check in do coworku Outpost a konečně i práce. Coworky vás nelimitují vstupem, ale spíše přístupem k internetu. Takže když máte 70 hodin, můžete sem chodit klidně hodinu denně po dobu 70 dnů, připojujete se do sítě přes rozhraní, na které se vám počítá čas strávený připojením. Hned vedle Outpostu jsme si zašli na oběd do Mama Warungu, který se stal naším oblíbeným warungem v Ubudu. Jídlo za 20 000 rupií a juice za lidových 10 000 rupií. Začali jsme se učit první slovíčka a později jsme zjistili, že nejsou v balijštině, nýbrž v indonéštině – Balijci ale indonéssky umí také. Večer jsme se ubytovali nedaleko (asi 5 minut na skútru) od Outpostu ve vile po milionáři z Jakarty umístěné uprostřed rýžových polí. Místo slouží jako letní sídlo zámožného muže a po zbytek roku jej pronajímá turistům. Jedná se o palác plný mramoru, s velkým bazénem, ale také množstvím prázdného prostoru. Každý máme vlastní pokoj s velkou postelí a to všechno za 250 000 rupií na noc. Večer nás čekala ještě eskapáda se sršněm, který vletěl Martinovi přímo do pokoje. Poradil jsem mu, aby si vzal na jeho zabití ručník. Když udeřil na místo, sršeň se rychle odrazil od stěny a padal přímo na mou tvář, naštěstí jsem se na poslední chvíli škubnutím celého těla fiasku s pobodáním těsně vyhnul.

9.den

Následujícího dne nás čekala práce v Outpostu. Vyrazili jsme na snídaní do Mama warungu a dopoledne pracovali. Bohužel se mi zlomil nabíjecí kabel k mému MacBooku a potřeboval jsem pro práci nový. Na oběd jsme si řekli, že vyrazíme do města a spojíme to i s koupí zmíněného kabelu. Časový rozvrh opět nebyl šťastný, všude se tvořily zácpy a na skútru vdechujete zplodiny z aut, které si o katalyzátorech nebo emisích mohou nechat jen zdát. I když se přesunujete jen kousek, je to fyzicky i psychicky poměrně náročná akce, protože na silnicích musíte být v permanentním pozoru. Navíc ta všudypřítomná vlhkost. O nějaké dopravní značky tu příliš nezavadíte, my jezdíme hlavně podle navigace nebo paměti (Ubud už máme docela naježděný).

Na ulicích je takový zvláštní těžko popsatelný puch/vůně. Balijci hodně zapalují vonné svíčky, ale zároveň dávají každé ráno před barák obětiny bohům, které postupně tlí. Večer jsem se vydal za kluky, kteří pracují v Onion Collective probrat pracovní věci. Vyrazil jsem pak ještě vyzvednout Martina, který byl na návštěvě v krásné vile další spřízněné skupiny a za večerní spršky jsme si pak vyšli zpět do naší „diktátorské vily“.

10. den

Většina naší výpravy vyrazila tento den na výlet po rýžových polích a tak podobně. S Martinem jsme v zachování ducha pracovitosti tento výlet vynechali. Jednalo se opravdu o den, kdy jsem s prací pohnul nejvíce za celých 10 dní, co jsem tady. Prošli jsme si i okolí Outpostu; je tu obrovský luxusní rezort s bazénem, masážními chatami, bary i restauracemi. Vše je zavřené a opuštěné. Ke krásnému velkému bazénu máme v rámci Outpostu přístup i my. Sešel jsem až úplně dolů k řece, uviděl pavouka (velikého jako moje ruka) pojídajícího kudlanku a udělal pár kýčovitých fotek.

Na oběd jsme vyrazili do centra přes super zkratku kolem Monkey Forestu (rozuměj: úzká cestička, kterou využívají hlavně lokálové, aby se vyhnuli zácpám v centru). Potřeboval jsem si koupit nějaké kraťasy, tričko a pohledy (doručitelnost pohledů je tady prý kolem 50 %, tak uvidíme). Zaujalo mě, že v obchůdcích kolem Monkey Forestu jsou k dostání všelijaké obskurní vyřezávané věci (např. otvírák ve tvaru penisu).

Cesta zpět do Outpostu proběhla tradičně v koloně. Cesta byla tak ucpaná, že se nedalo 5 minut v obou směrech vůbec pohnout (totální zásek). Pak jsem si všiml, že z auta, které celou situaci způsobilo, si povídá Balijec s dalším, který stojí venku. Zvláštní bylo, že nikdo netroubil. Lidi se prostě zastavili a čekali. Nikdo ani nevypadal nijak naštvaně. 🙂 Tady se prostě nikam nespěchá. S Martinem jsme se domluvili, že bychom mohli už konečně navštívit Monkey Forest, když ho máme asi 5 minut od coworku. Vyrazili jsme hodinu před zavíračkou v domnění, že už tam bude méně lidí. Přesto tam bylo stále skoro plno. Opičky všude kolem a poletují si nad vámi. Jedna část je spíše v džungli; jedná se o krásnou hustou džungli s obrovskými stromy a liánami. Druhá část se nachází kolem chrámu s mnoha děsivě vyhlížejícími sochami. Celkově mi ale přišel komplex docela nedotažený, bylo v něm spousta slepých uliček a 2 okruhy. Cena 40 000 za vstup ale byla přijatelná.

A zpět do práce. Večer jsem ještě potřeboval vyrazit na benzín. Mise ale byla neúspěšná, protože benzínky tady mají večer zavřeno. Fungují zde trošku jinak, než jak to známe od nás. Benzín vám načepuje pracovník a vy zaplatíte na místě přímo jemu. Asi je to z důvodu zrychlení celého procesu odbavení. Sami si tu nenačepujete. Pokud u stojanu nestojí pracovník, musíte si počkat ve frontě. Často se tak může stát, že benzínka s 4 tankovacími sloty má pouze 2 otevřené a na těch se tvoří řady netrpělivých čekatelů na pohonnou hmotu. U benzínky stál Coco Mart, ve kterém jsme udělali drobnější nákup. Jednalo se o největší supermarket, který jsem tady zatím viděl, vevnitř toho ale zas tak moc nebylo. Pečivo podobné tomu tuzemskému tady nehledejte. Téměř žádné tabulky čokolády a třeba chipsy nebo jogurty jsou docela dost drahé. Na Bali jsou spíš mini markety typu 7 Eleven a nemůžu se zbavit dojmu, že je to koncipované tak, abyste si moc nenakupovali jídlo a spíše chodili do restaurací a warungů (řeší to tak asi i místní).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *